Jak na kuny?

Vzhled

Kuna lesní je velká asi jako kočka domácí. Má ovšem štíhlejší tělo s hustou, hladkou a hnědou srstí. Huňatý ocas a končetiny jsou zbarveny nejtmavěji; jsou skoro černohnědé. Srst na nohou prorůstá i chodidlovými polštářky. Má to důležitý význam pro šplhání. Chlupy na chodidlech zabraňují, aby se zvíře smekalo při pobíhání na zledovatělých větvích. Ušní boltce jsou dost velké a mají světlé lemování. Nos je černý. Od své příbuzné Kuny skalní (Martes foina) se liší především krémově žlutou skvrnou na hrdle, tzv. náprsenkou a dvěma hrotnatými výběžky na vnější straně zadní stoličky, které jsou u kuny skalní rovné.

Kuna lesní bývá i s ocasem až 80 cm dlouhá a váží 100 až 140 dkg.

 

Kde kuna žije?

Kuna lesní zabírá areál téměř celé Evropy (včetně Irska) od hranice lesa na severu po Sardinii a Baleáry na jihu. V Asii sahá její rozšíření na východ do západní Sibiře, na jih do některých oblastí Turecka, Iráku a Iránu.

 

Způsob života kun

Kuna lesní je samotářský tvor. V lese ji můžeme přistihnout zejména ráno a večer po západu slunce. Den prospí v pelíšku, který si buduje v dutých stromech, v opuštěných hnízdech veverek, vran a dravců. Stejně jako liška má i kuna lesní vedle hlavního úkrytu ještě několik záložních. Svůj okrsek, který se odhaduje na 600 až 1 000 ha si označuje páchnoucím výměškem, který vylučuje z pachových žláz pod ocasem. Tyto pachové značky nalézáme nejen na stromech, ale spolu s trusem i na lesních cestách, na kamenech a na všech vyvýšených bodech jejího okrsku.

Kuna lesní se s kunou skalní nekříží, ačkoliv jsou si oba druhy těsně příbuzné. Kuna skalní před svou lesní příbuznou ustupuje.

Hlavními smysly kuny jsou zrak a sluch. Čich má sice dobrý, ale ne tak dokonalý jako šelmy psovité. Proto se kuna chytne snadno do želez nebo do jiných lidských nástrah.

Za potravu kunám slouží především ptáci do velikosti holuba, menší hlodavci a veverky. V nouzi dá zavděk i ovoci, jahodám, jeřabinám apod. Pronásleduje-li kořist, dělá až pětimetrové skoky ze stromu na strom. Po zemi se pohybuje krátkými skoky.

Ve starší myslivecké literatuře se objevují tvrzení, že napadá i srnčí zvěř. Švýcarští zoologové naopak dokázali, že kuna se větších zvířat bojí, a dostane-li se do kurníku se slepicemi, nevyvraždí je z krvežíznivosti, jak se často tvrdí, nýbrž z pudu sebezáchovy a strachu. Kuna lesní přepadá zvířata skokem a zakusuje je prudkým zahryznutím do krku. Není pravda, že by ulovené kořisti vysávala krev. Nejvíce má spadeno na veverky. Přepadá je v hnízdě a mistrně za nimi šplhá až do nejvyšších částí korun. Jen málokdy jí zrzka unikne.

Jako všechny kunovité šelmy i kuna lesní se dá snadno ochočit, zejména byla-li vychovávána odmalička. Je to hravé stvoření, bohužel nejčastěji v noci.

Rozmnožování kuny

Kuny lesní kaňkují v červenci až v srpnu. V době páření podstupují kuňáci mezi sebou boje, funí, prskají a piští. Kdybyste si vyšli za jasné měsíční noci do lesa, užasli byste, jaké zvuky dovedou kuny vydávat. Některé hlasové projevy kun se dokonce podobají štěkotu.

Březost kun trvá neobyčejně dlouho: devět měsíců, z toho šest měsíců připadá na březost utajenou, tzv. embryonální latenci, stejně jako např. u srnčí zvěře, kdy se na určitou dobu vývoj plodu zastaví. Sama příroda tak zajišťuje, aby se mláďata rodila do příznivých měsíců roku. V dubnu až květnu vrhá samice 3 - 5 mláďat a vzácně až 7, která jsou po šest týdnů slepá. Jsou to malí, slepí tvorečkové, kteří váží asi 30 g. Po čtyřiatřiceti dnech se jim otvírají oči. Matka je kojí dva měsíce. Kuna je starostlivá matka a svá mláďata zahřívá a houževnatě je brání proti každému nepříteli. V nebezpečí je přenáší v mordě na bezpečnější místo. Mladé kuny pohlavně a tělesně dospívají ve dvou letech. Při optimálních podmínkách se dožívají osmi až deseti let.

Kuna lesní skýtá cennou kožešinu, která je nejhodnotnější z kožešin našich šelem. Její ochrana vychází z vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 134/ 1996 Sb. (Myslivecká vyhláška), kde podle § 4. je doba lovu povolena od 1.11. do konce února s vyjímkou § 6. odst. 2. , kde je povolen celoroční odstřel v bažantnicích a honitbách s trvalým výskytem tetřeva, tetřívka, jeřábka a dropa.

 

Odchyt nebo jiné metody vypuzení

Kunu můžeme vypudit např. pomocí ultrazvukových odpuzovačů. Dále je možno využít HAGOPUR sprej na kuny, hlavně pokud kuna ničí elektrické rozvody např. u automobilů. V neposlední řadě můžeme kunu odchytit pomocí Sklopce na kuny a přemístit ji do jiného prostředí.

 

Mezi lasicovité šelmy patří:

 

Kuna skalní - Martes foina

Častý obyvatel našich chat a chalup, stodol, skladišť a střech...

 

třída	savci - Mammalia
řád	šelmy - Carnivora
čeleď	kunovití - Mustelidae
rod	kuna - Martes
druh	kuna skalní- Martes foina (Erxleben, 1777)

 

Vzhled

Tato šedohnědá šelmička s bílou náprsenkou má krásnou hedvábnou srst, štíhlé dlouhé tělo a silné zadní nohy. V poměru s tělem má nohy poměrně krátké. Její hlavu zdobí krásná malá špičatá ouška a výrazná černá očka. Nepřehlédnutelný je i její dlouhý huňatý ocas.

Rozšíření

Kuna skalní si libuje ve skalnaté, volně porostlé krajině s mnoha úkryty. Nezřídka se kuny dají vystopovat i v blízkosti lidských obydlí. Oblíbeným kuním útočištěm jsou například půdy rodinných domů či rekreační objekty. Vyjimečně ji uvidíme i na stromě. To je výsada její blízké příbuzné - kuny lesní. Kunu skalní lze vidět v jižních oblastech Asie, střední a jižní Evropě.

Způsob života a potrava

Žije a loví většinou na zemi, mezi její oblíbené pochoutky patří hlodavci, menší savci drůbež a vajíčka, která dokáží zručně vynést z hnízda či kurníku. Ve městech kuny konzumují i odpadky. V podzimních a zimních měsících tvoří její jídelníček z velké části ovoce. Pro hospodáře může být kuna skalní užitečná podobně jako kočka (loví myši), může však způsobit i nemalé problémy. Ráda si totiž pochutnává na drůbeži a jejich vejcích. Zmizení několika vajíček však není to poslední. Pokud se Vám toto hravé noční zvíře ubytuje někde v baráku, můžete počítat s tím, že v noci bude dělat pěkný rámus. Hlavně pokud se dostane k nějakým předmětům, se kterými si může hrát. Nejen při lovu využívá své mrštnosti, obratnosti, odvahy a lstivosti. Díky stavbě svého těla se dokáže protáhnout i tou nejmenší skulinkou.

Rozmnožování

Kuna skalní se páří buď v únoru, nebo v létě. Samice je březí dva až devět měsíců. Porodí 3 - 5 holých a slepých mláďat. Tato malá bezbranná stvoření otevřou oči zhruba po pěti týdnech, na mateřském mléce jsou závislá šest až osm týdnů. Po třech měsících se osamostatňují. Do podzimu zůstávají v rodině. Pohlavně dospívají ve dvou letech.

Ochrana

není zvláště legislativně chráněna

český název	Kuna skalní
latinský název	Martes foina
hlavní znaky	šedohnědě zbarvená malá šelma s bílou náprsenkou, dlouhým, štíhlým tělem a huňatým ocasem
způsob života	samotářský
rozšíření ČR	celá ČR
rozšíření svět	jižních oblasti Asie, střední a jižní Evropy
potrava	Ovoce, hlodavci, malí savci a ptáci
doba březosti	2 - 9 měsíců
počet mláďat	3 - 5
ochrana	Není zvlášť legislativně chráněn

 

 

 

Kuna lesní - Martes martes

Blízká příbuzná známého obyvatele chat a půd rodinných domů - kuny skalní.

Přelézal jsem takhle "JELITO"; Ale ne, nezvedejte obočí. Píši tento článek naprosto střízlivý. "JELITO" je prostě slangový výraz lesáků pro hromadu klestu, která se při čištění paseky ukládá v dlouhé řadě za její hranicí. Nechtělo se mi nadejít pár metrů, tak jsem se pustil přímo přes ono "jelito", když tu pod nohama něco zachrastilo. Jako blesk se mihlo malé zvířátko a zmizelo na prvním smrku. Koukám nahoru... Z výšky asi pěti metrů mne zvědavě pozorovala kuna lesní.
 

třída	Savci - Mammalia
řád	Šelmy - Carnivora
čeleď	Kunovití - Mustelidae
rod	Kuna - Martes
druh	Kuna lesní - Martes martes

 

Vzhled

Kuna lesní je velká asi jako kočka domácí. Má ovšem štíhlejší tělo s hustou, hladkou a hnědou srstí. Huňatý ocas a končetiny jsou zbarveny nejtmavěji; jsou skoro černohnědé. Srst na nohou prorůstá i chodidlovými polštářky. Má to důležitý význam pro šplhání. Chlupy na chodidlech zabraňují, aby se zvíře smekalo při pobíhání na zledovatělých větvích. Ušní boltce jsou dost velké a mají světlé lemování. Nos je černý. Od své příbuzné Kuny skalní se liší především krémově žlutou skvrnou na hrdle, tzv. náprsenkou a dvěma hrotnatými výběžky na vnější straně zadní stoličky, které jsou u kuny skalní rovné.

Kuna lesní bývá i s ocasem až 80 cm dlouhá a váží 100 až 140 dkg.

Rozšíření

Kuna lesní zabírá areál téměř celé Evropy (včetně Irska) od hranice lesa na severu po Sardinii a Baleáry na jihu. V Asii sahá její rozšíření na východ do západní Sibiře, na jih do některých oblastí Turecka, Iráku a Iránu.

Způsob života a potrava

Kuna lesní je samotářský tvor. V lese ji můžeme přistihnout zejména ráno a večer po západu slunce. Den prospí v pelíšku, který si buduje v dutých stromech, v opuštěných hnízdech veverek, vran a dravců. Stejně jako liška má i kuna lesní vedle hlavního úkrytu ještě několik záložních. Svůj okrsek, který se odhaduje na 600 až 1 000 ha si označuje páchnoucím výměškem, který vylučuje z pachových žláz pod ocasem. Tyto pachové značky nalézáme nejen na stromech, ale spolu s trusem i na lesních cestách, na kamenech a na všech vyvýšených bodech jejího okrsku.

Kuna lesní se s kunou skalní nekříží, ačkoliv jsou si oba druhy těsně příbuzné. Kuna skalní před svou lesní příbuznou ustupuje.

Hlavními smysly kuny jsou zrak a sluch. Čich má sice dobrý, ale ne tak dokonalý jako šelmy psovité. Proto se kuna chytne snadno do želez nebo do jiných lidských nástrah.

Za potravu kunám slouží především ptáci do velikosti holuba, menší hlodavci a veverky. V nouzi dá zavděk i ovoci, jahodám, jeřabinám apod. Pronásleduje-li kořist, dělá až pětimetrové skoky ze stromu na strom. Po zemi se pohybuje krátkými skoky.

Ve starší myslivecké literatuře se objevují tvrzení, že napadá i srnčí zvěř. Švýcarští zoologové naopak dokázali, že kuna se větších zvířat bojí, a dostane-li se do kurníku se slepicemi, nevyvraždí je z krvežíznivosti, jak se často tvrdí, nýbrž z pudu sebezáchovy a strachu. Kuna lesní přepadá zvířata skokem a zakusuje je prudkým zahryznutím do krku. Není pravda, že by ulovené kořisti vysávala krev. Nejvíce má spadeno na veverky. Přepadá je v hnízdě a mistrně za nimi šplhá až do nejvyšších částí korun. Jen málokdy jí zrzka unikne.

Čekal jsem brzy ráno na hajného, když jsem takové lesní drama zažil na vlastní kůži. Ranní ticho přerušil šramot nad mou hlavou. Ve větvích se mihla veverka pronásledovaná pelešnicí "Aha", pro vysvětlení. Myslivecky se říká kuně lesní pelešnice, větevnice nebo medovka. Veverka ovšem neměla šanci. Snažila se uniknout krkolomnými skoky se stromu na strom. Kuna ji ovšem byla stále v patách. Zvědavě jsem se zvedl a oba soupeře sledoval. Možná po sto metrech se ozval vřískot a drama skončilo. Kuna se svou kořistí vyšplhala do nejvyšších pater asi osmdesátiletého smrku a zmizela mi z očí.

Jako všechny kunovité šelmy i kuna lesní se dá snadno ochočit, zejména byla-li vychovávána odmalička. Je to hravé stvoření, bohužel nejčastěji v noci.

Rozmnožování

Kuny lesní kaňkují v červenci až v srpnu. V době páření podstupují kuňáci mezi sebou boje, funí, prskají a piští. Kdybyste si vyšli za jasné měsíční noci do lesa, užasli byste, jaké zvuky dovedou kuny vydávat. Některé hlasové projevy kun se dokonce podobají štěkotu.

Březost kun trvá neobyčejně dlouho: devět měsíců, z toho šest měsíců připadá na březost utajenou, tzv. embryonální latenci, stejně jako např. u srnčí zvěře, kdy se na určitou dobu vývoj plodu zastaví. Sama příroda tak zajišťuje, aby se mláďata rodila do příznivých měsíců roku. V dubnu až květnu vrhá samice 3 - 5 mláďat a vzácně až 7, která jsou po šest týdnů slepá. Jsou to malí, slepí tvorečkové, kteří váží asi 30 g. Po čtyřiatřiceti dnech se jim otvírají oči. Matka je kojí dva měsíce. Kuna je starostlivá matka a svá mláďata zahřívá a houževnatě je brání proti každému nepříteli. V nebezpečí je přenáší v mordě na bezpečnější místo.

Mladé kuny pohlavně a tělesně dospívají ve dvou letech. Při optimálních podmínkách se dožívají osmi až deseti let.

Ochrana

Kuna lesní skýtá cennou kožešinu, která je nejhodnotnější z kožešin našich šelem. Její ochrana vychází z vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 134/ 1996 Sb. (Myslivecká vyhláška), kde podle § 4. je doba lovu povolena od 1. 11. do konce února s vyjímkou § 6. odst. 2. , kde je povolen celoroční odstřel v bažantnicích a honitbách s trvalým výskytem tetřeva, tetřívka, jeřábka a dropa.

 

český název	Kuna lesní
latinský název	Martes martes
hlavní znaky	Štíhlejší tělo než kočka domácí, huňatý ocas, krémově žlutá náprsenka vetvaru ,,V“
způsob života	Samotářsky
rozšíření ČR	Souvislé lesy v celé ČR
rozšíření svět	Téměř celá Evropa, včetně Irska, Asie až po Irán
potrava	Ptáci, drobní hlodavci, hlavní druh potravy veverky. Dále ovoce a bobuloviny.
doba březosti	Devět měsíců ( embryonální latence)
počet mláďat	3-5
ochrana	dle Myslivecké vyhlášky.

 

 

 

Lasice hranostaj - Mustela erminea

Hranostaj žije na celé severní polokouli, ale přesto se s ním lze setkat jen vzácně. Hranostaj bývá často zaměňován s lasicí kolčavou, ačkoliv se dá snadno poznat podle černé špičky ocasu.

Třída	Savci - Mammalia
Řád	šelmy - Carnivora
Čeleď	kunovití - Mustelidae
Rod	Lasice - Mustela
Druh	Lasice hranostaj - Mustela erminea

 

Vzhled

Délka hlavy a těla - je to velmi zajímavé, ale je podle oblasti výskytu většinou v rozmezí 20 - 40 cm. Ocas hranostaje může být dlouhý 8 - 12 cm. Přibližná hmotnost tohoto zvířete se pohybuje zhruba od 140 - 245 g. Velice zajímavé je zbarvení hranostaje. Letní srst je opoznání barevnější než ta zimní. Hřbet je kaštanově hnědý, břicho žlutobílé. Hruď je bílá, špička ocasu zůstává černá. Bílá zimní srst roste nejdříve na břiše, na krku a pod ocasem. Špička ocasu zůstává černá. V zimě mají hranostajové většinou jen bílou srst . Někteří jedinci ovšem na zimu srst nepřebarvují vůbec nebo jen zčásti.

Největší hranostajové žijí v Severní Americe - zdejší samci jsou včetně ocasu dlouzí až 44 cm, samice jsou o něco menší.

Rozšíření

Hranostaj je nejen typickým obyvatelem tundry, ale i lesů mírného pásma v Asii, Evropě a Severní Americe. V oblasti kolem Středozemími moře se nevyskytuje. Už jak jsem se zmínila výše, nachází se v lesích, v křovinatých porostech, na loukách, polích, ale i v horských oblastech (do výšky až 2 000 m n. m.) a bažinách.

Způsob života a potrava

Hranostaj nepotřebuje příliš hustý porost k úkrytu. Vyskytuje se v lesích, v křovinatých porostech, na loukách, polích, ale i v horských oblastech a bažinách. Velikost jeho teritoria závisí na jeho poloze, biotopu a zejména množství vhodné kořisti. V Evropě se velikost teritoria jednoho zvířete pohybuje mezi dvěma a čtyřmi tisíci kilometrů čtverečních, kdežto v některých částech Asie to může být až deset tisíc kilometrů čtverečních. Většina nejbližších příbuzných hranostaje jsou typická noční zvířata, ale hranostaj sám je velmi často aktivní i za dne. K odpočinku se uchyluje do doupěte, které mívá přibližně uprostřed svého teritoria. Doupě se může nacházet v dutém stromě, ve sklaní rozsedlině nebo v noře opuštěné jiným zvířetem. Hranostaj se nejčastěji pohybuje krátkými skoky, je ale též výborným plavcem a skvěle šplhá po stromech.

Hranostaj je vynikajícím lovcem, který se živí téměř výhradně masem. Velmi mu chutnají i ptačí vejce včetně slepičích. Hranostaj loví každou kořist přiměřené velikosti, na kterou ve svém teritoriu narazí: malé savce (myši, krysy, mláďata zajíců, divoké králíky) a žáby. Naskytne-li se mu příležitost, neváhá ulovit ani ptáka. Když je o běžnou kořist nouze, žere hranostaj i žížaly, velký hmyz a jiné bezobratlé. Hranostaj má vynikající čich, zato dosti špatný zrak. Při lovu se spoléhá především na svůj nos, který ho neomylně vede po stopě vyhlédnuté kořisti. Připlíží se k ní, skočí na ni a kousnutím do týla ji usmrtí. Může se stát, že narazí na silnějšího soupeře a v tom případě se z lovce sává lovený. Občas se tak sám hranostaj stane obětí větší kuny, sovy nebo velkého dravého ptáka.

Rozmnožování

Samci hranostaje bývají pohlavně aktivní od poloviny května do poloviny srpna. V tomto období se hranostajové páří. K zanoření oplozeného vajíčka do děložní stěny samice (nidaci) však obvykle dochází až za devět měsíců, takže mláďata se narodí až během následujícího jara. Novorozená mláďata mají jemnou hnědou srst, která je v týle poněkud hustší, aby matka své potomky při přenášení v tlamě nezranila. Při narození jsou mláďata slepá, oči se jim otevírají až ve věku jednoho měsíce. Přibližně od této doby také začínají přijímat normální tuhou potravu dospělých zvířat, ale ještě nejméně další týden je matka kojí. V šesti týdnech jim zčerná špička ocásku. Matka svá mláďata neustále hlídá a v případě potřeby úporně brání. Po odstavení mláďat zůstává celá rodina ještě nějaký čas pohromadě a loví společně.

Ochrana

Na většině území svého rozšíření je hranostaj poměrně hojný. Početnost jednotlivých populací závisí na výskytu vhodné kořisti.

Hranostaj a člověk
Hranostaje žijící v severních oblastech, kde teplota v zimě spadá hluboko pod bod mrazu, chrání před chladem nádherná hustá, dlouhá a čistě bílá zimní srst. Právě ta je lidmi velmi ceněna. Plášť z kůží hranostajů (nazývaný "hermelín") byl odedávna součástí šatníků významných králů a knížat. V Sev. Americe a bývalém Sovětském svazu byli hranostajové donedávna loveni ve velkém. Poslední dobou lov ustává, neboť zpracování kůží je dnes již příliš drahé.

Zajímavost

Při příležitosti korunovace krále Jiřího VI. V roce 1937 bylo z Kanady do Anglie dovezeno asi 50 000 hranostajích kožešin. V populaci hranostajů žijící na Novém Zélandu dochází k nidaci oplozeného vajíčka do matčiny dělohy až tehdy, když poměr dne a noci na jaře, kdy se dny začínají prodlužovat, je přibližně 11 ku 13 hodinám.

Český název	Lasice hranostaj
Latinský název	Mustela erminea
Pohlavní dospělost	Samice v 5. měsíci, samec v 1. roce
Období páření	od poloviny května do poloviny srpna
Doba březosti	kolem 30 dnů, podle nidace vajíček
Počet mláďat	zpravidla 4 - 5
Potrava	malí savci a ptáci
Způsob života	Žije převážně samotářsky, vynikající lovec
Délka života	1 - 1,5 roku
Ochrana	Ne
Synonyma - jiné názvy	hornolín, kuna hranostaj, hranostaj obecný, lasice malá
Příbuzné druhy	např. lasice dlouhoocasá, kolčava, jihoamerická

 

 

 

Lasice kolčava - Mustela nivalis

Určit lasici kolčavu podle vzhledu je pro laika dosti náročné. Jejími nejbližšími příbuznými jsou totiž lasice hranostaj (Mustela erminea) a lasice kolčavka (Mustela minuta) , které vypadají téměř stejně.

Lasice kolčava

Třída:	savci - Mammalia
Řád:	šelmy - Carnivara
Čeleď:	lasicovití - Mustelidae
Rod:	lasice - Mustela
Druh:	lasice kolčava - Mustela nivalis

 

Vzhled

Určit lasici kolčavu podle vzhledu je pro laika dosti náročné. Jejími nejbližšími příbuznými jsou totiž lasice hranostaj (Mustela erminea) a lasice kolčavka (Mustela minuta) , které vypadají téměř stejně.

Kdyby nebylo černého konce ocásku u lasice hranostaje, dosti těžko bychom rozlišovali například samce lasice kolčavy od samice lasice hranostaje. Rozdíl je pouze ve velikosti. Dovolte mi teď poněkud "suchopárné" porovnání velikostí a rozdílů:

Druh	Samec	Samice	Specifické znaky
Lasice kolčava	délka 21-23 cm, hmotnost 60-130 g	délka 16-19 cm hmotnost 45-60 g	Výrazný pohlavní dimorfismus, hřbetní strana skořicová jako u hranostaje, ale přechod mezi hnědou barvou hřbetu a bílou srstí na břiše není tak ostrý a rovný.
Lasice kolčavka	délka 17- 19,5 cm	délka 13-17 cm	Hranice mezi hnědou barvou hřbetu a bílou barvou břicha je přímá. Některé mladé lasice kolčavky dostávají na zimu bílý šat jako hranostajové, ale bez černého konce ocásku.
Lasice hranostaj	délka 30- 41 cm hmotnost 125- 300 g	přibližně o 1/3 menší a lehčí	Charakteristický černý konec ocásku, který nemizí ani v zimě. (tzv. "hermelín" - bíle lemovaná roucha s černými "puntíky" panovníků).

Vraťme se tedy k popisu kolčavy. Hřbetní strana je stejně skořicová jako u hranostaje, ale přechod mezi hnědou barvou hřbetu a bílou srstí na břiše není tak ostrý a rovný. Hranice mezi oběma barvami je nerovná, jakoby zubatá. Kolčavy, které žijí u nás, mají srst po celý rok stejně zbarvenou . Tím se výrazně liší od hranostaje. V severních částech Evropy a Asie však na zimu přelínávají do bílého zbarvení a od stejně zbarveného hranostaje se dají poznat jen podle srsti na ocásku, která není na špičce u kolčav černá, ale stejně bílá jako na celém těle.

Rozšížení

Lasice kolčava Lasice kolčava žije v Evropě, v severní Africe a ve větší části Asie. U nás se vyskytuje všude tam, kde žijí myši a hraboši. Zdržuje se v křovinách mezi poli, na pokrajích lesů a poblíž stavení, v dutinách a skrýších, které si sama nevyhrabává. Ráda obsazuje hraboší nory. Snadno se s ní setkáme od nížin až po vysoké hory. Pokud jde o množství, je lasice kolčava mezi našimi šelmami nejpočetnější. Její lovecké území se odhaduje až na 100 ha, podle množství potravy. Lidským sídlům se nevyhýbá, byť ji málokdo spatřil.

Stáli jsme se sousedy na dvoře a řešili jakési problémy ohledně králíků, když téměř v pravé poledne ze sousední zahrady skoro pod "čumákem" mé fenky rotvajlera proběhla lasice s hrabošem v mordě. Přeskočila zděnou hradbu, přeběhla veřejnou komunikaci k místní škole, až zmizela někde v lukách u hřbitova. Možná to byla právě ta "známá", která mi vynadala.

Způsob života a potrava

Způsobem života a zejména způsobem obživy se kolčava hodně podobá svému příbuznému hranostaji. Její štíhlé a hadovité protáhlé tělo na krátkých nožkách snadno vklouzne do každé myší nebo hraboší nory, a co jednou svým silným chrupem uchopí, to už nepustí. Ve starší myslivecké literatuře se uvádí, že při nedostatku myšovitých hlodavců napadá drobnou zvěř, koroptve, bažanty, zajíce, ba i srnčata, kterým prokusuje krční tepnu. Předpokládám, že žádný z myslivců nevěří dnes podobným hloupostem. Nedokáži si představit, že živočich o velikosti kolčavy "zakousne" oběť velikosti srnčete. Stejnou pověrou je tvrzení, že své oběti vypíjí krev. Rozbory potravy lasic ukázaly, že jejich hlavní potravou jsou především hraboši. A stejně jako například u káněte, populace lasic kopíruje populaci hrabošů. Není tedy správné hubit lasici na potkání, protože tím zabíjíme velmi užitečné zvíře.

Rozmnožování

Doba rozmnožování (kaňkování) , není ještě spolehlivě zjištěna, ale udává se od srpna do září. Mláďata se však objevují po celé jaro a léto. U hranostaje se prokázala utajená březost (embryonální latence, stejně jako u srnčí zvěře ) u kolčavy se však skrytá březost popírá, nebo nebyla dosud zjištěna. U kolčavy se březost uvádí v délce pěti týdnů a během roku pouze jeden vrh. Záleží samozřejmě na početnosti hrabošů a myší, kteří ovlivňují populační dynamiku lasic. Počet mláďat se pak pohybuje od 3-4 až po 12 i 13 při přemnožení hrabošů. Někteří autoři připouštějí vliv pohlavních hormonů myšovitých na pohlavní cyklus lasic a dokonce i superfetaci lasic. Pak by ovšem šlo o více než jeden vrh ročně.

Ochrana

Podle Vyhlášky Ministerstva zemědělství č. 134/ 1996 Sb. je lasice kolčava chráněna celoročně mimo § 6. odst. 2, kdy je její odstřel povolen v bažantnicích a honitbách s výskytem tetřeva, tetřívka, jeřábka, dropa ad.

Vzhledem k množství škodlivých hrabošů, které lasice zlikviduje, se přimlouvám za její ochranu. Byť je to "potvůrka", která mi neprávem vynadala.

Český název:	Lasice kolčava
Latinský název:	Mustela nivalis
Hlavní znaky:	Délka 21 - 23 cm. Skořicové zbarvení, bílá hruď a bříško
Způsob života:	Samotářsky
Rozšíření ČR:	Křoviny mezi poli, okraje lesů, meze, blízkost lidských sídlišť.
Rozšíření svět:	Evropa (mimo Irsko), severní Afrika, větší část Asie
Potrava:	Především myši a hraboši.
Doba březosti:	Pět týdnů
Počet mláďat:	3-4 (při přemnožení hrabošů 12 - 13).
Ochrana:	Dle Myslivecké vyhlášky.